THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bez spoilerů, s malou radou. Jděte na to hned. Jakmile začnou prosakovat informace a ony prosakovat začnou, zdaleka si to tak neužijete. A já si to užil! Celý včerejšek jsem se cítil stejně, jako když mě táta vzal na film Poklad na stříbrným jezeře v roce 1986. A to byl první velkej film, co jsem viděl v kině. Film jsem si užil jako malej kluk. Vlastně podobně natěšený jsem byl i nedávno, když jsem se chystal na Star Wars 7. Z kina jsem odcházel spokojený, jako málokdy. Nebyl jsem vlastně schopen slova. Hodně jsem se smál a paní vedle mě na konci regulérně brečela. Jakože hodně a nahlas. Takže základní otázka, zdali jde o nejlepší Marvelovku s Avengers, je zodpovězena celkem přesvědčivě. Jednoznačně ano!
Bratrům Russovým se podařilo do více jak dvou hodin napěchovat asi dvacet hlavních postav, spoustu lokací, akčních scén i vtipů. To vše pak dává dohromady smysl a nerozpadá se – to je úctyhodný výkon už samo o sobě. Vše působí nesmírně epicky a velkoryse.
Skvěle podaný je hlavní záporák. Konečně tu máme trochu více prokresleného hrdinu. Jeho hlavní motivace z komixů, totiž to, že je zamilován do Smrti tu akcentována není, ale i tak má jasný cíl a navíc působí nesmírně charismaticky. V tomto ohledu si trochu postesknu, protože se asi nikdy (při současném nastavení práv k jednotlivým postavám) nedožiji realizace toho nejzajímavějšího milostného trojúhleníku v Marvel multiversu, které obsahuje Thanose, Smrt a Deadpoola (Thanos je zamilován do Smrti a Smrt do Deadpoola).
Musím také vyseknout velkou poklonu za trailery. Téměř všechny fanfikce berou za své. Trailery ukázaly vlastně jen velmi málo a sestříhány jsou tak, že perfektně zmátly a současně skvěle namlsaly.
Film je skoupý na nedůležité věci a soustředí se opravdu jen na to, aby vylíčil velkou cestu hlavního záporáka za kameny nekonečna. Já osobně se těšil na chvíli, kdy Spidy dostane Iron Spider brnění od Tonyho Starka, což víme z trailerů. Přál jsem si, aby to bylo velkolepé a mělo to alespoň deset minut, ale je to tu odbyto během pěti sekund. Infinity War má občas zběsilou rychlost, ale zachovává si přitom přehlednost. Mnohem více prostoru tak dostávají interakce mezi jednotlivými postavami a to je to na co se asi všichni těšili. A skvěle to funguje. Už jenom ty chvíle, kdy na sebe naráží ega jednotlivých hrdinů, vytvářejí spoustu výtečné zábavy.
Trochu zamrzí, že tu více prostoru nedostávají Thanosovi generálové z Black Orderu, kteří by si možná také zasloužili samostatný film, protože charaktery „Thanosových dětí“ chybí trochu rozvést. Zdaleka vám tato čtyřka (originálně by to měla být minimálně pětka nebo šestka) nedokáže tak přirůst k srdci, jako téměř dvacítka superhrdinů, které již znáte, protože většina z nich měla samostatný film. Představení nových charakterů se tedy omezuje na Thanose a je pravda, že toto film zvládl na jedničku.
Bez nadsázky mohu říci, že Infinity War předčila moje očekávání. Film ví, kdy zklidnit, ví kdy přitlačit na pilu a skvěle balancuje i to, kdy se máte smát. Dokonce obsahuje i skvěle podané lidské momenty, které opravdu zasáhnou přímo do srdce.
Ve všech ohledech je to důstojný vrchol. Thor se stává větším bohem, Spidy má mnohem větší zásah v hláškách a Iron Man je opravdový technologický zázrak. Více akce, více emocí, více humoru. Jděte na to ještě dnes – pokud jste tedy nebyli už včera. A vlastně, pokud jste byli včera, tak to nevadí. Já na to taky půjdu minimálně dvakrát. Takhle má vypadat komixový blockbuster.
Nejlepší Marvel od Disneye? Jednoznačně ano!
9 / 10
yebbba
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.